Steven Spielberg je Zachraňte vojína Ryana, který je zázračně vyroben a prozkoumán, ambiciózně jedná a velkolepě skóroval věčným Johnem Williamsem, a je dokonalým obrazem 90. let kamaráda-kamaráda s překvapivě malou morální, historickou nebo emocionální rezonancí, což znamená, že jsem ho našel zdlouhavě manipulativní navzdory své herkulovské energii. Téměř tříhodinový příběh boom-boom shaggy-dog, který se odehrával v době a místě dne D v roce 1944, je druh horkovzdušného balónu, který získává Oscary jen za své výrobní hodnoty. A připouštím, že tyto jsou značné.
Superstar Tom Hanks zde v převládající hlavní roli kapitána Millera je podle mě OK, vyvíjející se od stoické tajnosti k vzlykající zranitelnosti. Matt Damon je také OK, jako nepolapitelný Pvt. James Ryan. Také O.K. jsou Edward Burns, Barry Pepper, Adam Goldberg, Vin Diesel, Giovanni Ribisi a Jeremy Davies jako členové mise kapitána Millera vyslané vrátit vojína Ryana naživu matce poté, co byli v boji zabiti jeho tři starší bratři. Dobře je také generál Harve Presnell, generál George Marshall, náčelník štábu amerických ozbrojených sil během druhé světové války, který si přečetl slavný dopis prezidenta Abrahama Lincolna paní Bixbyové o ztrátě jejích pěti synů v armádě Unie během občanské války, jako prodavač pro své podřízené, aby bezpečně přivedl přeživšího syna Ryana domů z války.
To se scenáristům Robertu Rodatovi a panu Spielbergovi muselo zdát jako podivuhodná premisa, na které se točí příběh quixotické udatnosti kolem obrovské bolesti a utrpení spojenecké invaze do nacisty ovládané Evropy. Pan Spielberg tam nebyl, ale slyšel příběhy od svého otce. Mnoho z mladších obdivovatelů pana Hankse a Damona možná slyšelo válečné příběhy od svých dědečků. Nakonec se den D stal před více než 54 lety. Proč tedy utratit 60 milionů dolarů za jeho opětovné vytvoření na irském pobřeží a pláních? Existuje nějaký historický protiválečný revizionismus, jaký byl po první světové válce s takovými ódami na spojenecko-německé bratrství jako Král Vidor, Velká přehlídka (1925), Lewis Milestone a Erich Maria Remarque All Quiet On the Western Front (1930) a Jean Renoir Velká iluze (1937)? V tomto filmu ne.
Němci v záchraně Ryana jsou stejný druh prasat, jaký jsme viděli ve filmech druhé světové války ze 40. let. Ve skutečnosti se v mini-dramatu filmu poučí, že jediný dobrý německý voják je mrtvý německý voják, i když je válečným zajatcem. Do pekla se Ženevskou úmluvou. Pornografie násilí a krutosti je ve filmu Zachraňte vojína Ryana sledována stejně vytrvale jako ve všech válečných filmech, a to i v těch nejvíce zamýšlených. V jakém jiném žánru lze ospravedlnit masivně nevybíravé zabíjení lidí jinými lidmi jako osvěžující historický fakt? Dvě rozšířené bitevní sekvence, které sendvičují zbytek filmu, zobrazují tak strašidelné potěšení, jako jsou ruce a nohy létající od svých majitelů v řece červené krve. Všemožná zařízení vrhající oheň od Molotovových koktejlů po pokročilejší technologii se vyplácejí, když vidíme, že němečtí vojáci jsou upáleni. Jak si vzpomínám, i týdeníky druhé světové války omezovaly sekvence plamenů na tichomořský sektor, kde zuřila jakási mezirasová válka.
Zachraňte vojína Ryana má to, co dřívější válečné filmy z druhé světové války ne, je perspektiva po holocaustu. V té době mohli sympatičtí herci jako Peter Van Eyck a Erich von Stroheim pod vedením Billyho Wildera ve hře Five Graves to Cairo (1943) hrát inteligentní a charismatické Němce, ne-li hrdinsky dobrého Němce ve Schindlerově seznamu pana Spielberga (1993), protože na které pohanské rozhřešení pana Spielberga zaútočil nemilosrdný David Mamet. Ale až do roku 1945 jsme jen málo z nás tušili hrůzu táborů smrti. Žádný válečný film se přesto neobtěžoval naznačit, že válka proti Hitlerovi souvisela s jeho pronásledováním Židů. V Saving Private Ryan je vložena scéna, ve které židovský G.I. zesměšňuje německé válečné zajatce tím, že říká Juden, Juden jako zaklínadlo. Ani hollywoodská levice by se neodvážila otestovat toleranci hlavního proudu publika pomocí takové scény před rokem 1945 a zveřejněním záběrů z tábora smrti.
Existuje pěkná scéna s malou francouzskou dívkou, která se rozzlobeně bije na svého otce poté, co se ji pokusí poslat pryč do bezpečí s Američany. Jako amatérský vojenský historik jsem navíc ocenil vykopávky u notoricky známé pomalosti polního maršála Montgomeryho v postupu na přístavech kanálu, výkop sdílený kapitánem Wilsonem a kolegou důstojníkem. Záběr záznamů Edith Piaf na starý gramofon uprostřed trosek zničeného města lze popsat jako privilegovaný. Přesto neexistuje žádný nárůst uspokojivého vyvrcholení a závěru, alespoň pro mě ne. Pan Spielberg se snaží vyhnout zjevnějším etnickým a regionálním kontrastům ve své jednotce, ale přesto má obvyklé podezřelé z Brooklynu a mimo něj si někteří z nás pamatují příliš dobře z Příběhu G.I. Joe (1945) a Lewis Milestone’s A Walk in the Sun (1945).
V Saving Private Ryan chybí nejvíce kreativní výstřednost osobní vize, jakou najdeme ve Full Metal Jacket Stanleyho Kubricka (1989) a Platoon Olivera Stonea (1986). Pokud lze panu Spielbergovi vytknout, že zvětšil žalostně malé odčítání Oscara Schindlera z tragicky a příšerně velkého počtu obětí holocaustu ve Schindlerově seznamu, může mu zde být vyčítáno, že miniaturizoval velkolepý rozsah invaze na evropskou pevninu nadnárodní koalicí bez předchozích zkušeností s úkolem. Všechno se muselo udělat poprvé. Všechno muselo být otestováno na místě a samotné vítězství na nějaký čas viselo na vlásku. Nemohu si pomoct pocítit, že je příliš pozdě na to, aby lidé z generací pana Spielberga, pana Rodata, pana Hankse a pana Damona začali hrát na vojáka, jako by oni sami mohli ověřit minulost.
Když v roce 1944 vyšel The Sullivans od Lloyda Bacona, byl jsem na střední škole a všichni jsme plakali nad tímto skutečným příběhem pěti bratrů, kteří byli zabiti v boji na stejné lodi. Jak si vzpomínám, ministerstvo války rozhodlo, že členové stejné rodiny budou poté rozptýleni do různých jednotek, ale nikdo nenavrhoval, aby byl přeživší sourozenec jakékoli budoucí katastrofy poslán domů. Možná i proto se mnou Zachraňte vojína Ryana tolik nepohnulo, jak to jeho truchlivý soundtrack naznačoval.
Preston Sturges na 100
Už 50 let zpívám chválu Prestona Sturgese (1898-1959), od té doby, co jsem ve starém 55th Street Playhouse dohnal čtyři programy s dvojitým vyúčtováním jeho báječné záře 40. Měl za sebou sedm komediálních hitů Paramount a jeden nezasloužený propadák se smíšenou náladou, průměr pálkování vyšší než jakýkoli jiný hollywoodský režisér v minulosti nebo současnosti. Nyní neocenitelné filmové fórum, 209 West Houston Street (727-8110), zahajuje Preston Sturges 100, sté retrospektivu, která bude probíhat od 24. července do 6. srpna. Sérii zahájí dvě z nejvtipnějších a nejzábavnějších sexuálních komedií Hollywoodu v jakékoli desetiletí, ale nic moc zázraků v silně cenzurovaných 40. letech. Lady Eve (1941) spojuje Barbara Stanwyck a Henry Fonda v jednom z nejveselejších nesouladů od Samsona a Delilah. Charles Coburn, William Demarest, Eugene Pallette, Melville Cooper a Eric Blore vytvářejí rozporuplný, veselý sbor pro bouřlivé shenanigany obou vedení. The Palm Beach Story (1942) spojuje Claudette Colbert a Joel McCrea v romantickém čtverci s Mary Astor a Rudy Vallee. Díky dvěma sadám dvojčat a nekonečným nedorozuměním Sturges dešifruje tuto komedii chyb se shakespearovskou drzostí. Tento program bude probíhat od 24. července do 28. července.
The Great McGinty (1940), stále nejzábavnější americký film o politice, s Brianem Donlevym, Akimem Tamiroffem, Muriel Angelus a všudypřítomným Williamem Demarestem, se koná 29. a 30. července, spolu s červencovými Vánocemi (1940), jedním z těch menších -známý z klasiky Sturges, ale jeden z emočně nejbohatších a nejsladších, s Dickem Powellem a Ellen Drew na horské dráze amerického příběhu o úspěchu. Sullivan's Travels (1941), spolu s Joelem McCreaem, Veronica Lake a celou akciovou společností Sturges a několika dalšími, je filmem nejblíže autoportrétu režiséra a je jedním z největších hollywoodských smíchů, proběhne 31. července 3. srpna spolu s Hail the Conquering Hero, komplexní satirou uctívání hrdinů, která si v roce 1944 vyžádala více odvahy, než to bylo v případě Saving Private Ryana v roce 1998, s Eddiem Brackenem, Ellou Raines a celým malým městem plným měšťanů a United States Marines, s laskavým svolením akciové společnosti Sturges.
Později v srpnu přijde Mad Wednesday (1946) s Eddiem Brackenem a smutně zapomenutou Frances Ramsdenovou; The Miracle of Morgan’s Creek (1944), s Eddiem Brackenem, Betty Huttonovou a Dianou Lynn; a Unfaithfully Yours (1948) s Rexem Harrisonem, Lindou Darnellovou a Rudym Valleeem. Budu vás informovat.
