Rozbalení absurdní logiky kulturního přivlastnění - a co nás to bude stát

Na konci srpna 1968 si úspěšný mladý kanadský skladatel Robbie Robertson sedl, aby se zapojil do jednoho z nejprostějších činů kulturního přivlastnění v historii hudby. Jeho tématem byl obzvláště bolestivý okamžik v americké historii, vyprávěný z pohledu skupiny, která zažila nemilosrdné násilí z rukou federální vlády USA, vyjádřené ve formě rokenrolové písně. V té době Robertson věděl tak málo o skupině, o které zpíval - koneckonců to nebyla jeho kultura -, že bude muset navštívit místní knihovnu, aby si je přečetl, než začal psát.

Přesto nějak jeho píseň fungovala. Stejně jako tolik kulturních akcí z minulosti, nedostatek znalostí nebo skutečné spojení s příslušnými tradicemi bylo stěží překážkou komerčního nebo kritického úspěchu. Píseň byla obrovským hitem, který se táhl po celá desetiletí, dokonce i její kryty by pokračovaly v žebříčku až na 3. místě v hitparádách Billboard. A jediná věc, která je ohromující než její úspěch, je, že nikoho to nevadí a neobtěžuje ho skutečnost, že skladatel psal o příčině, která nebyla jeho vlastní, že doslova převzal transparent někoho jiného.

I když by se to mohlo zdát jako zvláštní způsob, jak popsat a kontextualizovat obecně milovanou píseň V noci, kdy srazili starého Dixieho dolů The Band, s využitím dnešních stále militatnějších standardů kulturního přivlastňování, je to naprosto pravda.

Správně definované kulturní přivlastnění je vykořisťování nebo kooptování kultury, ke které nemá žádné právoplatné dědictví. Jak to vypadá v praxi? Podle toho, s kým mluvíte, je to Katy Perry na sobě kimono ve svém vystoupení na American Music Awards. Je to Elvis, který popularizuje černou hudbu a obscénně zbohatne na tomto procesu. Podle jednoho rozzlobeného studenta v San Francisku to může být pěstování vlasů na dredy . Jen letos, v uměleckém světě vzrostla obrovská kontroverze o tom, zda bílý malíř dokáže ukázat obraz o smrti Emmetta Tilla.

Otázka tedy zní: Kdo si myslí, že je Robbie Robertson, když se snaží hovořit o situaci chudých nájemních farmářů z Dixie?

Zvažte: Není Američan. Není z jihu. Ani jeho píseň není o vítězi historie. Přijímá hlas chudého bílého Jižana, který byl používán jako krmivo pro děla ve válce, kterou většina z nich nikdy nechtěla; zpívá o části země zdecimované Shermanovými jednotkami, o světě, který by Drew Gilpin Faust nazval Republikou utrpení. Ještě horší je, že podle pozdějších sporů o autorská práva přispěvatelé písně (kdo byl Southern) věří, že za to, co přinesl projektu, nebyl plně připsán.

Robertson také hodně z toho připouští. Dokonce by řekl, že si zvolil tato témata svých písní právě proto, že si myslel, že budou znít dobře vycházející z hlasu Levona Helma, známého Američana a Southernera v The Band. Řekl by o další ze svých písní o Jihu, že jako dítě jednoduše cestoval pod linií Mason-Dixon a začal drancovat místo pro témata a osobnosti a nápady, které by mohl použít při své snaze o rockovou slávu. Tak jako Řekl Robertson Americký skladatel o návštěvě Tennessee,

Když jsem tam byl, jen jsem shromažďoval obrázky a jména, nápady a rytmy a všechny tyto věci jsem si někde ukládal… do své mysli. A když byl čas sednout si a psát písničky, když jsem sáhl do podkroví, abych viděl, o čem budu psát, to tam bylo. Právě jsem cítil silnou vášeň k objevu, že tam půjdu, a otevřelo mi to oči a všechny moje smysly byly přemoženy pocitem toho místa. Když jsem se posadil k psaní písní, to je vše, co mě napadlo ...

Opět tvrdíme, že bychom měli být naštvaní na přivlastňování jižní kultury - a kultura vlastněná otroky - se může zdát absurdní, ale už jsme začali pobouřit nad přivlastňováním, takže položení této otázky se nyní zdá téměř opožděné. Proč neměl by Američtí jižané mají stejně dobrý případ jako každý jiný na protest proti noci, kdy jeli starou Dixie dolů? Studenti na Oberlin mají bojkotovala kolej nad svým rozhodnutím podávat sushi (převzato z Japonska), studenti na univerzitě v Ottawě mohou zrušit kurz jógy (přivlastněno z Indie) a burrito vozík v Portlandu byl zavřen protože dostali nápady na recepty a tipy na vaření na cestě do Mexika. Jen před několika měsíci v Kanadě, odkud Roberston pochází, se editor odvážil navrhnout, že umění inspirované nebo zachycující jinou než vlastní kulturu si zaslouží zvláštní cenu a jeho kolegové v podstatě pokusil se ho odvést od jeho profese. Spolupracovník, který tweetoval souhlasně se svým nápadem, ve skutečnosti byl!

Proč tedy američtí jižané neprotestují proti tomu, aby byla The Night They Drove Old Dixie Down zakázána z rádia? Požadovat, aby Grammy zrušilo cenu The Band za celoživotní dílo?

Protože Robertsonův humanizující, nějak apolitický portrét ztráty a bolesti a zmatku při pádu Konfederace v posledních dnech občanské války je ohromujícím uměleckým počinem. Stejně tak to bylo i konečné živé vystoupení perfektně zachycen a zmrazen v čase dokument Martina Scorseseho Poslední valčík .

Myslet si, že dnešní stále přísnější a agresivnější standardy kulturního přivlastňování - pokud se použijí spravedlivě - by zabránily napsání písně? Že podle těchto pravidel dědictví by Robertsonovi mělo být umožněno psát jen o perspektivě domorodého Kanaďana? Při té myšlence se otřásám.

Naštěstí se nic z toho nestalo. The Night They Drove Old Dixie Down je v současné době bezpečný a široce považován za jednu z největších písní v historii americké hudby. Jak by to mělo být.

Problém s kontrolou politických otázek správnosti, jako je kulturní přivlastňování, není v tom, že chrání lidi. Všichni bychom se měli snažit být zdvořilí, respektovat a chápat, zejména pokud jde o skupiny, které jsou jiné než my a se kterými se v minulosti zacházelo nespravedlivě. Instinkty za tím jsou dobré. Problém politické korektnosti spočívá v tom, že nařízením této ochrany - využíváním sociálního tlaku a dokonce i ostudy k prosazování kódů o tom, co je v pořádku a co není v pořádku - se stává zásadně represivní. Že ve snaze zabránit nějakému špatně promyšlenému tématu ve videu Katy Perry pošlapete semínka geniálního a riskantního uměleckého projevu někoho jiného. A připravujete lidi o příležitost poznávat nové kultury a přispíváte k bezplatné výměně mezi nimi.

Myšlenka, že romanopisec napíše knihu o milostném příběhu mezi negramotnými strážce koncentračního tábora a 15letého chlapce, se kterým měla poměr (promiň, znásilňování) je mimo slova urážlivý. To, že spisovatel byl bílý německý muž, to pravděpodobně zhoršuje. Přesto nějak Čtenář funguje. Je brilantní a dojemný a dělá to, co má dělat všechno velké umění: nutí nás přemýšlet o tom, co to znamená být lidskou bytostí. O co jde: Nikdy nevíte, co bude fungovat nebo kdo bude schopen zajistit, aby něco fungovalo, dokud se to nestane.

Můj redaktor mi už dříve řekl: Není to to, co je kniha - kdo ji vytvořil, jaké jsou její záměry - to je kniha dělá. A The Night They Drove Old Dixie Down něco dělá. Zachycuje něco tak úplně, vytváří tak živou iluzi, že pro mnoho lidí je překvapením, kdo to udělal. Ano do čeho se Robertson vydal.

Pokud by to The Night They Drove Old Dixie Down nedokázali, pokud by to bylo zdvořilé nebo bezcitné, mimochodem bychom se nemuseli seřadit, abychom je obvinili z kulturního přivlastnění. K popisu špatného nebo průměrného umění už máme spoustu jazyka. Z tohoto důvodu je zajímavé poslouchat obálku písně Joan Baez, která, jak se to stane, zcela postrádá zármutek a bolest této písně a zpívá ji, jako by to byl nějaký zábavný kostelní sbor dovádění (také dostane text špatně). Výsledkem je, že většinou zmizel z paměti, zatímco původní píseň zůstává populární.

Můj odhad je, že dáme Robertsonovi a kapele průchod, protože v hloubi duše víme, že kulturní přivlastnění - když se udělá dobře, když se udělá dobře - se vlastně volá umění. A když nejsme příliš zaneprázdněni hledáním pobouřujících bodů na internetu, abychom se dívali na samotné umění, víme, že je to vlastně něco docela silného a důležitého.Jak by napsal Ralph Gleason Valící se kámen o The Night They Drove Old Dixie Down v roce 1969 je téměř nereálné, jak dobrá je píseň - je lepší zachytit osobní náklady pádu této chybné, zlomené příčiny než jakákoli historická kniha nebo primární zdroj.

Nic, co jsem četl, přinesl domů ohromující lidský smysl pro historii že tato píseň dělá ... Je to pozoruhodná píseň, rytmická struktura, hlas Levona a basová linka s bubnovými akcenty a pak silná úzká harmonie Levona, Richarda a Ricka v tématu, aby to vypadalo nemožné, že to není nějaký tradiční materiál předávaný z otce na syna přímo od té zimy roku 1865 až dodnes.

Pokud by to ale Robertson udělal pro zkušenost s otroky, existuje nějaká šance, že bychom - v jakékoli době - ​​nechali, ať se z toho dostane?Prostředky na kulturu nejsou obviněním, které byste měli být schopni selektivně použít. Znamená to, že Robertson psal o skupině, na které se starají bojovníci za sociální spravedlnost, nebo politicky korektní záležitosti, to, že dostal volnou kartu? Kulturní přivlastnění je buď vykořisťovatelské a špatné, nebo není.

Lionel Shriver dovnitř její kontroverzní řeč na festivalu spisovatelů v Brisbane na obranu kulturního přivlastnění by tvrdil, že přesně k tomu je umění určeno, co má dělat. S odvoláním na sombrera jako na obzvláště nechutný příklad přivlastnění si řekla: Morálka skandálů sombrero je jasná: neměli byste zkoušet klobouky jiných lidí. Přesto za to máme zaplaceno, že? Vkročte do obuvi jiných lidí a vyzkoušejte si jejich klobouky.

Vybírá záměrně provokativní příklad, ale nemýlí se. K tomu je umění. Prozkoumat sebe a další lidi.

Spisovatel Roxane Gay nedávno si stěžoval o novém seriálu HBO (představení, které ještě není na konci a je již obviňováno z přivlastňování), které si představuje svět, ve kterém otroctví nebylo zrušeno po občanské válce poukazem na všechny ostatní alternativní historie, které si spisovatelé mohli vybrat. Proč ne alternativní historie domorodých Američanů, nebo když Mexičané vyhráli Mexičana - Američana, ptá se? (Chtěl bych se zeptat, kde je její pobouření kvůli Mužovi na vysokém zámku, který si představuje svět, kde Japonci a Němci vyhráli druhou světovou válku.) Ale to je to - umělci si vybrali právě tento. A měli bychom povzbuzovat všechny ostatní, aby se vypořádali také s tím, co chtějí, ani bychom neměli nechat pozadí omezovat, kdo se rozhodne to zkusit.

A tohoto argumentu, že kulturní přivlastnění topí místní nebo více zasloužené hlasy: Kolik kvalifikovaných kapel tam bylo, aby psali o pádu jihu v roce 1968? Lynyrd Skynyrd byl kolem a byl silný. Kolik talentovaných historiků a řečníků se pokusilo vysvětlit, odkud a z čeho pochází Ztracená věc? Všichni přišli bolestně krátce. Byl to outsider, kterému se to podařilo, byl to člověk, který šel na pár hodin do knihovny a pustil ji do hudby, na které pracoval téměř rok a byla vytvořena magie. Dokázal to vidět jednodušeji, lidštěji než ti, kteří strávili životy ve složitosti stromů a ztratili z dohledu les.

Není to krádež nebo rabování, abyste si vzali věci, které vás inspirují v jedné kultuře, a přizpůsobte je a změňte tak, aby podporovaly váš vlastní výraz. Je to právo. Je to esence umění. A je to právo na prodloužení oběma směry.

Elvis by měl být schopen přeměnit černou hudbu na rock and roll, stejně jako Rick Ross by měl být schopen překonat svou kariéru jako nápravný důstojník, aby získal jakýkoli obraz, který má rád jako rapper, stejně jako by měl být Idris Elba a mohl by být pořádný James Bond, stejně jako Lin-Manuel Miranda je právem chválen tím, že si s Alexandrem Hamiltonem dělá co chce, stejně jako román Stephena L. Cartera Obvinění Abrahama Lincolna byla oprávněně oceněna zářící chválou. Kapela by měla být schopna, jako Kanaďané, kopat nohy do bahna v Muscle Shoals a hledat tam inspiraci, stejně jako by si měli největší tvůrci beatů hip-hopu bez obav půjčit od Steelyho Dana (jak to udělal Kanye) nebo The Doors (jako Jay Z) a předělal jakoukoli skladbu, kterou získali zákonným svolením k ochutnání (to byla jediná chyba Puffyho s Every Breath You Take - ne že by šlo o kulturní přivlastnění).

Z toho vytváříme krásné věci, 1 + 1 = 3 a učíme se a vystavujeme novým perspektivám. A pokud se to občas děje s nevkusem nebo obscénně ziskovým způsobem, pak na to máme daň z příjmu. (Elvis, za to, co to stojí, zaplaceno sazba daně až 94% po většinu jeho dnů slávy. Jeden doufá, že zisky z hrozného krytí Dixie Joan Baez šly přímo strýci Samovi.)

NA hudební kritik by řekl The Night They Drove Old Dixie Down that,

Je pro mě těžké pochopit, jak by každý Seveřan, vychovaný ve velmi odlišné válce než Virgil Kane, mohl poslouchat tuto píseň, aniž by se změnil. Z pravdy zpěváka se nemůžete dostat - ne celá pravda, ale jeho pravda - a malá autobiografie uzavírá propast mezi námi.

To je to, k čemu se kulturní prostředky jedinečně hodí. A to je to, co potřebujeme mnohem více. Pro všechny problémy. Každá věc a každá komunita si zaslouží něco tak dobrého jako The Night They Drove Old Dixie Down, - zaslouží si jich spousta. Protože je to skvělý způsob, jak překlenout mezery a vytvořit empatii, i pro lidi, za které byste to jinak necítili (a la lidé, kteří bojovali za jih). Takto vytváříme porozumění a nový, lepší, sdílené kultura.

Pokud někdo dokáže zachytit bolest vnitřního města a sdělit ji světu způsobem, který mění lidi, pokud někdo dokáže formulovat jemné bodnutí systémového útlaku nebo narušení, pokud někdo dokáže sdělit beznaděj stárnoucí střední Ameriky, pokud někdo dokáže naučte nás, jaké to je být outsiderem nebo jak trauma zůstává u člověka, na kterém to sakra záleží kdo to ten člověk říká?

Pokud to dokážou, jak se kanadský spisovatel Hal Niedzviecki, kterého jsem zmínil dříve, dostal do potíží, když navrhoval - pokud mohou dosáhnout tohoto nemožného, ​​ale důležitého úkolu překlenout i ty nejmenší mezery prostřednictvím přivlastnění - neměli bychom zpochybňovat jejich pověření, my by jim měl dát cenu.

Ryan Holiday je nejprodávanějším autorem knihy Ego je nepřítel . Ryan je velkým redaktorem pro Braganca a žije v texaském Austinu.

Také to dal dohromady seznam 15 knih že jste o tom pravděpodobně nikdy neslyšeli, změní váš pohled na svět, pomůže vám vyniknout ve vaší kariéře a naučí vás, jak žít lepší život.

Také Ryan Holiday:

• Dávali jsme sochy nahoru, teď jsme je jen strhli
• Pomohl jsem vytvořit příručku Milo Trolling. Měli byste přestat hrát přímo do toho.
• Jak se online „policie pro rozmanitost“ poráží a nechají nás všechno mnohem horší
• Žijeme ve světě po hanbě - a to není dobrá věc
• Nemáme problém s falešnými zprávami - jsme problém s falešnými zprávami
• Chcete opravdu udělat Ameriku znovu skvělou? Přestaňte číst zprávy.
• Skutečný důvod, proč se musíme přestat snažit chránit pocity každého člověka
• Toto je vyhloubený svět, který vytvořila pobouřující kultura