David Goggins před a po
Opravdu jsem chtěl mít rád Jesse Itzlera. Ale samozřejmě jsem nemohl připustit, že naší společné literární agentce Lisě Leshne, která mě dychtivě přitáhla na večírek oslavující vydání nové knihy pana Itzlera, Život s SEAL: 31 dní tréninku s nejtvrdším mužem na planetě .
Už samotná premisa knihy mě naštvala: 40letý pan Itzler, neuvěřitelně úspěšný podnikatel, bývalá (bílá) rapová hvězda a ultramaratonista si najal Navy SEAL, aby žil se svou rodinou a dostal ho do nejlepších fyzických a mentální podoba jeho života. Pro mě to pláclo z chlapa, který měl víc než rozum.
Ale držel jsem hubu a vyklouzl do luxusního pizzy Harlem. Napadlo mě, že bych mohl popadnout plátek, zdvořile se usmát, mumlat blahopřání k napsání knihy a vlastně k získání skutečného vydavatele, aby ji vydal, a vzlétnout. Žádná škoda, žádný faul a možná kousek slušné pizzy.
Ale právě když jsem popadl druhý plátek úžasné pizzy Neapolitan Express, představil se mi titanový list o hmotnosti 180 kilogramů: David Goggins.
A pak jsem potkal SEAL. Pan Itzler nikdy nepoužívá skutečné jméno tohoto bojem ztvrdlého válečníka a v knize neobsahuje žádnou jeho identifikační fotografii. Zpočátku to vypadalo jako trik. Jakmile jsem si knihu přečetl, uvědomil jsem si, že anonymita a záhada dávají smysl. Ale právě když jsem popadl druhý plátek úžasné pizzy Neapolitan Express, představil se mi titanový list o hmotnosti 180 kilogramů: David Goggins.
Znám několik SEALů za ta léta, ale všichni to byli důstojníci: Naval Academy nebo Harvard grads. Pan Goggins je jiný: sám popsaný, jen stěží prošel maturitou s 1,9 GPA, který poznal, že se chce zlepšit sám. A to něco lepšího znamenalo, že musel zhubnout 100 liber, aby dokonce absolvoval kvalifikační test SEAL; udělal to za dva měsíce.
Potřásli jsme si rukama a zmínil jsem, že můj mladší syn přemýšlel o absolvování testu SEAL. Pan Goggins se mi podíval do očí - nedokázal jsem si představit, že by na nikoho intenzivně nedíval - a řekl něco o podpoře mého syna; že to byla mentální část, která byla mnohem tvrdší než fyzická výzva. Při té chvilkové výměně mě nějak motivoval. 
AOL BUILD představuje: Jesse Itzler v AOL Studios v New Yorku 29. října 2015 v New Yorku. (Foto: John Lamparski / Getty Images)
Pan Itzler poté vylezl na židli, vzal mikrofon, poděkoval všem příslušným lidem a vysvětlil, jak k projektu - a poté k knize - došlo. Pan Itzler a pět přátel vstoupili do ultramaratonu. Cílem bylo zaběhnout co nejvíce mil za 24 hodin. Itzler a jeho spoluhráči se střídali v běhu dvacetiminutových nohou. Když neběhali, relaxovali u vody, Gatorade, banánů, PowerBarů a masáží.
Samotná dostihová dráha byla asi kilometrová smyčka kolem parkoviště zoo v San Diegu a pan Itzler si všiml člověka, který se velmi lišil od všech účastníků: afroamerického běžce, který neměl žádné spoluhráče; běžel celý 24hodinový závod sám, jen se skládací židlí, lahví vody a krabicí sušenky na podporu. Krátce nato ho pan Itzler vystopoval a zeptal se, jestli se ten muž - pan Goggins - na měsíc přestěhuje ke své rodině, aby ho vycvičil.
Kupodivu neexistoval žádný formální obchodní vztah. Pan Goggins nikdy nepožádal o peníze - kniha se nikdy nepředpokládala - a upřímně si myslel, že pan Itzler je blázen.
Pan Goggins měl jen jednu podmínku: Uděláte všechno, co řeknu.
Pan Itzler souhlasil.
A to znamená VŠE.
Dobře.
Můžu tě kdykoli probudit; Dokážu vás posunout do jakéhokoli extrému.
Hmmm.
NIC není omezeno. NIC.
Brzy poté se pan Goggins přestěhoval do bytu pana Itzlera v Central Park West - a Itzler, jeho manželka ani jejich mladý syn už nikdy neviděli život úplně stejně.
Pokud si každé ráno uložíte postel, splníte první úkol dne. Dá vám malý pocit hrdosti a povzbudí vás k tomu, abyste udělali další úkol a další a další.
Kniha je rychlá a zábavná. Stále lapám po dechu nad tím, co pan Goggins nechal pana Itzlera dělat každý den; a že pan Itzler zvládl každou výzvu. Jejich příběh je také překvapivě lidský a dojemný: dva lidé z mimořádně odlišného prostředí, se zdánlivě zásadně odlišnými hodnotami.
Jako mnoho věcí, které jsem dnes četl, jsem si říkal, jestli z toho existuje poučení pro mě nebo pro mé děti. V loňském roce přednesl absolventům University of Texas admirál William McRaven - bývalý šéf SEAL a velitel Společného velitelství zvláštních operací pro celou americkou armádu. Nejpamátnější částí zprávy admirála McRavena - a byla plná přeplněných, inspirativních rad - bylo každý den dělat si postel.
Pokud si každé ráno uložíte postel, splníte první úkol dne. Dá vám malý pocit hrdosti a povzbudí vás k tomu, abyste udělali další úkol a další a další. Na konci dne se jeden dokončený úkol změnil na mnoho dokončených úkolů. Postýlka také posílí skutečnost, že na maličkostech v životě záleží. Pokud nemůžete dělat malé věci správně, nikdy nebudete dělat velké věci správně.
Od Davida Gogginse přes Jesseho Itzlera byla také jedna jednoduchá zpráva: zkuste se zítra trochu zlepšit. Po přečtení knihy mě lekce, pravidlo nebo cíl - jakkoli to chcete nazvat - nepřekvapilo. Překvapilo mě, že Itzlerovo sdílení tohoto příběhu ho uvěřilo. A za sdílení této zprávy se mi nemohlo nelíbit Jesse Itzler.
